Stížnost k Ústavnímu soudu
V opatrovnických sporech lze podat u Ústavního soudu stížnost proti pravomocnému rozhodnutí soudu, opatření nebo proti jinému zásahu orgánu veřejné moci (§72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu). Vždy je třeba uvést jaké základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem byla dle stěžovatele porušena. Ústavní stížnost lze však podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje – v opatrovnických sporech je tímto prostředkem pouze odvolání u Krajského soudu, neboť dovolání zde není dle OSŘ přípustné. Ústavní soud může stížnost zamítnout pro zjevné vady a nebo jako neopodstatněnou ještě dříve, než se jí začne vážně zabývat (§43 zákona č. 182/1993 Sb.). V opačném případě rozhoduje Ústavní soud o stížnost nálezem, kterým stížnosti vyhoví a nebo ji zcela a nebo zčásti zamítne (§82 zákona č. 182/1993 Sb.). Bylo-li ústavní stížnosti vyhověno, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
Garantovaná prává rodičů a dětí
Garantovaná, leč státními institucemi ignorovaná základní práva a svobody běžná v opatrovnických řízeních:
1. Práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)
| čl. 1: | Lidé jsou si v právech rovni, jejich práva jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná. |
| čl. 2 odst. 2: | Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. |
| čl. 3 odst. 1: | Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví. |
| čl. 4 odst. 3: | Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. |
| čl. 32 odst. 1: | Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. |
| čl. 32 odst. 3: | Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva. |
| čl. 32 odst. 4: | Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. |
| čl. 36 odst. 1: | Každý se může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu. |
| čl. 36 odst. 3: | Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. |
| čl. 37 odst. 3: | Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. |
2. Práva vyplývající z Ústavy České Republiky (dále jen „Ústava“)
| čl. 90: | Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. |
3. Práva vyplývající z mezinárodní Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)
Úmluva je dle čl. 10 Ústavy součástí právního pořádku České republiky.
| čl. 6: | Právo na spravedlivý proces, právo na spravedlivé, veřejné a v přiměřené lhůtě projednané věci před nezávislým a nestranným soudem. |
| čl. 8 odst. 1: | Právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. |
| čl. 8 odst. 2: | Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu ochrany práv a svobod jiných. |
4. Práva vyplývající z mezinárodní Úmluvy o právech dítěte (dále jen „Úmluva“)
Úmluva je dle čl. 10 Ústavy součástí právního pořádku České republiky.
| čl. 3 odst. 1: | Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. |
| čl. 3 odst. 2: | Povinnost státu zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, s ohledem na práva a povinnosti jeho rodičů, … a činí pro to všechna potřebná opatření. |
| čl. 5: | Povinnost státu respektovat odpovědnost, práva a povinnosti rodičů směřují k zabezpečení jeho orientace a usměrňování při výkonu práv podle úmluvy v souladu s jeho rozvíjejícími se schopnostmi. |
| čl. 7 odst. 1: | Každé dítě má od narození právo znát své rodiče a právo na jejich péči. |
| čl. 8 odst. 1: | Právo dítěte na zachování jeho totožnosti, včetně státní příslušnosti, jména a rodinných svazků v souladu se zákonem a s vyloučením nezákonných zásahů. |
| čl. 9 odst. 1: | Povinnost státu zajistit, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Takové určení může být nezbytným v některém konkrétním případě, například, jde-li o zneužívání nebo zanedbávání dítěte rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu dítěte. |
| čl. 9 odst. 3: | Uznání práva dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte. |
| čl. 12 odst. 1: | Právo dítěte formulovat své vlastní názory, tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. |
| čl. 18 odst. 1: | Povinnost státu vynaložit veškeré úsilí k uznání zásady, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte, rodiče mají prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte, základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte. |
Ojedinělý nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1206/09
Zcela ojedinělý nález III. senátu Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 1206/09), složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského. Ústavní soud dospěl k těmto zjištěním, když zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, který svěřil dítě do péče matky, pouze z důvodu, že nesouhlasila se střídavou péčí, pro kterou byly splněny všechny podmínky:
- Střídavá péče nesmí být podmíněna nesouhlasem jednoho rodiče, pakliže tento nesouhlas není založen na relevantních důvodech.
- Nesouhlas matky se střídavou péčí může být relevantní pouze tehdy, je-li vybudován na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu dítěte.
- Svěření dítěte do výlučné výchovy jednomu z rodičů nesmí být výrazem ústupku vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje „boj o dítě“, případně nízké pohnutky jednoho rodiče k trýznění druhého rodiče skrze své vlastní dítě.
- Soudy mohou a mají využívat prostředků poskytnutých jim zákonem o rodině [např. ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) a § 44], kterými mohou postihovat toho z rodičů, který ať už záměrně, anebo z nedbalosti maří veřejný zájem na řádné výchově a rozvoji osobnosti dítěte.
- Jakkoli střídavá výchova předpokládá ze strany rodičů především toleranci, společnou vůli a schopnost spolu komunikovat a spolupracovat (a zejména nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů), nesmí soud na způsob této výchovy rezignovat už tehdy, kdy jeden z rodičů s tímto způsobem výchovy pro forma nesouhlasí. Je-li pak takový nesouhlas čistě obstrukční, ničím neodůvodněný resp. postrádá-li ve vztahu k výchově dítěte relevanci, nemůže o něj soud opřít své rozhodnutí.
- Jsou-li jinak dány podmínky pro to, aby v době po rozvodu bylo dítě svěřeno do výchovy obou rodičů (společné či střídavé), a jedinou překážkou je nesouhlas jednoho z rodičů, musí se obecné soudy dostatečným způsobem zaměřit na důvody tohoto nesouhlasu a zjistit, zda by tvrzené skutečnosti intenzivním způsobem negativně zasahovaly do zájmu dítěte.
- Soud nemusí takové dokazování provádět, je-li nesouhlas rodiče založen jen na zjevně iracionálním nebo nepřezkoumatelném důvodu. Jestliže půjde o tento iracionální či nepřezkoumatelný důvod, anebo bude v řízení prokázáno, že jde o nesouhlas spočívající na důvodu prokazatelně nemajícím negativní vliv na zájem dítěte, nemohou soudy na tomto nesouhlasu vystavět rozhodnutí, kterým návrhu na svěření dítěte do střídavé (společné) péče nevyhoví.
- Opačný postup je totiž v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a současně zásahem nejen do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, ale i do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle téhož článku Listiny základních práv a svobod.
Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku
Připomínáme rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci Bergmann, popř. Prodělalová vedené proti České republice (č. 8857/08 ze dne 21.10.2011 a č. 40094/08 ze dne 20.12.2011), kterou český stát prohrál a byl nucen vyplatit stěžovatelům odškodné ve výši 10.000 a 5.000 EUR jako náhradu nemajetkové újmy. Soud pro lidská práva v rozsudku opakovaně připomíná:
„Nedostatek spolupráce mezi rodiči nezbavuje příslušné orgány povinnosti uplatnit všechny prostředky k zachování rodinné vazby mezi rodičem a dítětem.“
A dále:
„Účinné respektování rodinného života krom toho vyžaduje, aby budoucí vztahy mezi rodičem a dítětem byly řešeny toliko na základě souhrnu rozhodných skutečností, a nikoli jen plynutím času.“
Tedy nečinností kompetentních orgánu státní moci. V obou případech tak svým závazkům české orgány nedostály a došlo k porušení stěžovatelova práva na respektování rodinného života.
A co na to Veřejný ochránce práv?
„Veřejný ochránce práv je si vědom problematiky ochrany práv dětí a stále častěji je konfrontován s případy, kdy rozvedení rodiče nejsou schopni spolu ani v zájmu dítěte vycházet. Rodič, jemuž je dítě svěřeno do péče, s ním manipuluje proti druhému rodiči natolik, že pak dítě jakýkoli styk s tímto rodičem odmítá. Vymáháním styku je pak dítě traumatizováno. Eskalace vztahů rodičů může vést až k únosu dítěte a skrývání, což má na vývoj dítěte negativní dopad. Opakovaně dochází k případům, kdy soudy rozhodnou o dočasném odebrání dítěte rodičům a o jeho umístění do neutrálního prostředí.“
Děti nesmí být „trestány“ za to, že se rodiče nedokážou domluvit