Kde jsi táto?

Abychom byli schopni zhodnotit výhody či nevýhody různých výchovných modelů po rozvodu manželství a abychom nezaměňovali zápory rozchodu rodičů za zápory té či oné porozvodové péče, je nezbytné se hlouběji zamyslet nad vlastním rozvodem a zejména na jeho vlivu na dítě samotné. Pokusme se vcítit do pocitů dítěte, které bez svého přičinění náhle ztratí fungující rodinu, ve které léta spokojeně vyrůstalo a většinou také přijde o jednoho z rodičů.

Jak rozchod rodičů zasáhne psychiku dítěte? Co se dítěti honí hlavou, když rodiče spolu nemluví nebo se hádají? Jak dítě vnímá maminku a tatínka v době rozchodu? To jsou otázky, na které není snadné nalézt jednotnou odpověď. Je jisté, že uvedený stav dítě hluboce zasáhne a zásadním způsobem ovlivní celý jeho následný život. Dítě náhle ztratí jistotu maminky a tatínka, jistotu domova, na kterou se mohlo do té doby spolehnout. Krátkodobými symptomy mohou být úzkost a strach, ze kterých se velmi často vyvine celoživotní ostražitost a zejména vnitřní nejistota a neklid. Obecně lze říci, že pokud dítě v dětství zažívá citové strádání, nejistotu, strach a nebo stres vytváří si ve své psychice živnou půdu pro celou řadu neuróz a poruch osobností, které se u něj v dospělosti s velkou pravděpodobností projeví.

Dítě v době rozchodu rodičů zažívá velmi silný pocit viny za nastalou situaci. Cítí, že ono je zdrojem sváru obou milovaných rodičů a mylně to považuje za své provinění. Dítě pociťuje k rodičům tzv. konflikt loajality, oba má rádo a nyní je nuceno být pouze s jedním z nich, cítí provinění ve vztahu ke druhému rodiči. Dítě velmi těžce nese, pokud se rodiče navzájem očerňují, tato situace ho velmi bolí. Tohoto stavu bohužel velmi nešetrně zneužívají sociální pracovnice, které navštěvují děti ve snaze zjistit jejich „názor“ na nové uspořádání. Avšak hloupými otázkami typu: „A kde chceš být raději u maminky nebo u tatínka?“, „Nechtěl po tobě tatínek nějaké divné věci?“, „Neubližoval ti tatínek?“, spíše trauma dítěte ještě prohlubují.

Pokud matka s dítětem od otce uteče je zřejmé, že výpověď dítěte, které nyní tráví většinu času v prostředí matky, nebude zřejmě objektivní. Dítě přišlo o jednoho z rodičů (otce); nemůže s ním být, jak by chtělo; nechápe důvody tohoto stavu. Dítě má oprávněnou obavu, aby neztratilo v důsledku své výpovědi i druhého rodiče (matku). Dítě nerozumí této nelogické hře, dítě chce mít nablízku oba rodiče. Ukázalo se, že výpověď dítěte není v takových situacích objektivním vyjádřením jeho názoru, jak se mnozí mylně domnívají, nýbrž strategií jeho přežití, adaptací na situaci, se kterou nesouhlasí, ale není v jeho silách ji změnit. Radikální změna prostředí v dítěti vyvolává spoustu pocitových otázek. Co se mnou bude? Uvidím ještě někdy svého tátu? On už mě nemá rád? Neztratím náhodou ještě i maminku?

Abychom se nepouštěli do čirých spekulací, citujme odborníky na slovo vzaté a zejména nechejme promluvit samotné, dnes již dospělé děti, které v dětství na vlastní kůži zažily rozpad rodiny a odloučení od rodičů. Ať si čtenář sám udělá názor na dopad rozchodu rodičů na psychiku dítěte a pak ať také posoudí, zdali je vhodné viníkovi onoho stavu následně svěřit dítě do jeho výlučné péče, jak k tomu bohužel často dochází.

Jako jeden z mnoha případů odkazujeme na pořad 13. komnata Nadi Konvalinkové produkovaný Českou televizí. Naďa Konvalinková nejprve vzpomíná na své dětství, na úplnou rodinu, čas strávený s oběma rodiči a na svoji mladší sestru. Následně, když jí bylo 10 let, se rodiče za dramatických okolností rozvedli. Úřady Naďu a její sestru Ljubu umístily do dětského domova. Prožily tam nejhorší rok svého života, pak si je naštěstí babička vybojovala do vlastní péče, ale bez rodičů už to nikdy nebylo jako u ostatních dětí, které měly maminku i tatínka – tu prostou, ale úplnou rodinu. Zaposlouchejte se od prvních okamžiků, jak může nezodpovědné chování rodičů zanechat v mysli dítěte nesmazatelné stopy:

Česká televize - 13. komnata Nadi Konvalinkové

Citujme z uvedeného pořadu PhaeDr. Michala Chytrého, rodinného psychoterapeuta:

„Podívejte se, já mám pocit, že ani já, ani vy, nemáme naprosto šanci si to uvnitř vůbec představit. Emočně, pocitově… My můžeme používat ty slova, která tam jistě bezesporu jsou: ztráta, zrada, smutek, neštěstí, podraz, bezradnost, bezmoc, bezvýchodnost, nic nemá cenu…, těch slov by tady byla celá škála. Kdo to nezažil, nemá sebemenší šanci se ani do setiny toho vžít. Každopádně je to náraz, který není možný, aby to dítě nějak ustálo nebo zvládlo, to je nemyslitelný.“

„Najednou v běhu nějakého života, kde jsem byl učený k tomu, že něco platí, něco funguje, na něco se můžu spolehnout, tak najednou je střih! Všechno jakoby jde do háje. Nic nefunguje, nic neplatí, na nic se nemohu spolehnout. A najedno tenhle ten prožitek, když s ním jdu do života, v jakoukoliv chvíli a já tu zkušenost mám, že může nastat cokoliv, že všecko na čem stavím, je pryč, tak to je slušný trauma. Potom si umím představit, že jdu do toho života ve střehu, v napětí, v úzkosti, v nejistotě a v nedůvěře, a pokud nemáme v životě důvěru v sebe a ve své okolí, no tak základní článek našeho žití prostě chybí.“

Dále citujme ikonu německého soudnictví, opatrovnického soudce Jürgena Rudolpha, autora tzv. Cochemské praxe uplatňované v opatrovnickém řízení při rozvodu manželství, kde hlavní důraz je kladen na spolupráci rodičů směrem ke společnému dítěti. Soudce Jürgen Rudolph ve své knize Jsi moje dítě, uvádí:

„Během své profesní činnosti jsem se setkal s mnoha dětmi, které v důsledku rozdělení rodičů a jejich vysoce konfliktního rozchodu žily vnitřně v úplně jiném světě, než ve kterém se skutečně nacházely. Tuto jejich situaci měli vnímat jejich rodiče. V takovém spektru rodinného násilí, i v každém jiném, jsou děti bezmocné a téměř vždy bezbranné.“

„Zatímco dospělí se mohou tomuto násilí v nejrůznějších formách od psychického až po fyzické v zásadě vyhnout, děti, které jsou na rodičích dalekosáhle závislé, tuto možnost nemají.“

„Platí to i v případech, když se rodiče rozdělí i proti vůli a přání dětí. A jako by toho ještě nebylo dost, jeden z rodičů zmizí z jejich života. Když je tato událost spojena nejen s rodičovským konfliktem, ale také z něj pramenícím konfliktem loajality dětí, které nechtějí ztratit ani jednoho z rodičů, tak je objektivně naplněna skutková podstata zneužívání dětí, jakkoliv to žádný z rodičů subjektivně nechce. Vnímání dětí se zde prostě ignoruje.“

„Často se zaměňuje pohled dětí na situaci s jejich strategií přežití, kterou si děti v takových případech sami vytvářejí. V rámci strategie přežití dítě často přebírá pozici jednoho z rodičů, aby neztratilo jeho náklonnost. Pokud se konflikt rodičů vyhrotí, seznámí se děti s mnoha dospělými, které do té doby nikdy neviděly – advokáty, pracovnice odboru péče o dítě, soudce, soudní znalce a mediátory. Časem se k tomu přidá orgán dozoru nad soudním procesem a po dalších vypjatých sporech rodičů se děti seznámí i s dalšími třemi soudci v senátu, kteří místo rodičů vyhrožují vlastním rozhodnutím, pokud se děti nedokáží rozhodnout samostatně. Někdy se přidají další soudem povolení znalci, kteří s dětmi provádějí podobně nesrozumitelné testy, jaké dělali už znalci před nimi a na něž si děti už pomalu zvykaly.“

„Dětem je divné, že jsou najednou důležité, jako nikdy před tím a jak zjistí později, ani nikdy potom. Často slýchají pojem dobro dítěte (u nás zájem dítěte), který se pro ně pojmově spojuje nanejvýš se srozumitelností pohádek bratří Grimmů, pokud je ale vůbec mohli poznat. Tyto pohádky dobře znal jeden čtrnáctiletý chlapec, který se po rozchodu rodičů cítil více poután k otci, ale na druhou stranu nechtěl opustit ani svou matku, závislou na alkoholu. Při rozhovoru se mnou použil právě větu skřítka Rumpelstilze: „Jak nepopsatelně hloupým je na světě ten pojem „dobro dítěte“.