Rád bych se s vámi podělil o trpkou zkušenost s českou justicí. Zjistil jsem, že naše zákony jsou značně diskriminační v neprospěch těch, kteří se snaží, něco mají a chtějí rovný přístup. Škoda, že není síla, moc a chuť v zákonech něco měnit, aby byly v souladu s dobou. Ještě bude asi hodně dětí plakat … kde jsi táto … Je nějaké rozumné východisko z mé situace?
Matka mých dvou dětí (7 a 4 roky) si v době mateřské a rodičovské dovolené našla přítele. Poté, co to prasklo, se stupňovaly naše hádky. Matka dala přednost příteli a odešla i s dětmi. Podala návrh na rozvod. Soud nás rozvedl.
„Mám děti ve střídavé péči. A peníze? Jsou to jenom peníze.“
Podařilo se mi uhájit střídavou péči. V podstatě jsem si jí koupil za majetkové vypořádání a vyšší výživné, než by stanovil soud. S „dohodou“ jsem souhlasil proto, že matka chtěla podrobit děti psychologickým posudkům a požadovala pro sebe výživné do doby rozvodu. Má právní zástupkyně mi vysvětlovala soudní praxi a přesto, že jsem se spoustou názorů nesouhlasil, ustoupil jsem a podepsal. Mám děti ve střídavé péči. A peníze? Jsou to jenom peníze.
Matka se odstěhovala 25km daleko. Nyní žije s dalším přítelem. Děti navštěvují ZŠ a MŠ v místě mého bydliště. Mám matce platit výživné při střídavé péči. Můj příjem je přibližně čtyřnásobný než matky. Přesto bylo matce stanovené výživné 6x nižší než mě. Matka pracuje na poloviční úvazek a zdůvodňuje to vzdáleností do místa vzdělávání dětí a časovou náročností při péči o děti při pobytu dětí u ní, apod.
Mám dům ve svém vlastnictví, na který jsem si vzal úvěr již před manželstvím. Náklady na bydlení činí asi 1/3 mých příjmů. Z titulu SJM, jak stanoví zákon, mám matce vracet veškeré investice do nemovitosti, v podstatě polovinu splátek úvěru za dobu společného soužití. Tzn., že matka bydlela v podstatě zadarmo, s trochou nadsázky zato dostane ještě zaplaceno.
„Rozhodl jsem se matce neplatit výživné.“
Vidím značnou disproporci v našich zákonech. Pokud bychom bydleli v nájmu se stejnými náklady na bydlení, nikdo nikoho nevyplácí. Já stále splácím úvěr, a pokud nezaplatím, banka mi dům zabaví. Jsem v podstatě také v nájmu do doby řádného splacení úvěru. Zákon umožňuje matce pracovat méně nebo vůbec a děti jí v podstatě živím já.
Matka nedodržela dohodu, nedala mi potvrzení, abych mohl čerpat daňové úlevy na děti v plné výši. Rozhodl jsem se matce neplatit výživné a odmítl jsem jí také vyplácet polovinu majetku (něco si vzala již při odchodu). Přemýšlel jsem o opuštění ČR, hledání nového zaměstnání, zřejmě na černo, atd. Snažil jsem se s matkou komunikovat. Marně. Bleskurychle mi byl obstaven plat. Přišla mi výplata rovna minimálním životním nákladům. Vše bez jakéhokoliv šetření. Řízení mělo být až poté. Pochopil jsem, že fungujícího otce je stát schopen opravdu zlikvidovat velmi rychle. Je hozen do stejného pytle jako špatný, nefungující otec.
Jeden kamarád mi otevřel oči: „Dobrá tedy, zoufalí lide dělají zoufalé věci. Než něco podnikneš, tak se nad vším ještě jednou zamysli a polož si několik otázek. Chceš zničit sám sebe? Chceš přijít o vlastní děti? Chceš být psanec a mít kriminální minulost? Být ten ublížený? Já ti hochu úplně nevím, jdeš-li správnou cestou. Chápu, tvoje žena ti ublížila, nemůžeš ji vystát, ale věř, že to přejde, vyšumí. Za pár let to budeš vidět jinak. Ale ztratit kvůli tomu sám sebe a pak i děti? To si myslím, že je velmi vysoká cena v poměru k pěti tisícům, který ji dáváš."
Zhodnotil jsem situaci a uznal, že má pravdu. Nejsem na tom až tak špatně. Doplatil jsem, co stanovil soud a smířil se s nastavenými pravidly a zákony. Vystavil bych se dalším problémům při splácení hypotéky, apod. Ombudsman a úřady to neřeší. U soudu není dovolání, stačí, když Nejvyšší soud dá stanovisko a soudy nižších stupňů proti tomu nepůjdou.
„Ověřil jsem si, že pokud matka chce peníze, je schopná za tím tvrdě jít.“
Ověřil jsem si, že pokud matka chce peníze, je schopná za tím tvrdě jít. Soudy neřeší podstatu a klidně vás připraví o vše, pokud se budete zdráhat. Uvědomil jsem si, že bych se vydal na cestu psance a věčně ublíženého. Smířil jsem se s tímto neprávem a platím, co mi soud nařídil, mám aspoň dobrý pocit, že mohu být se svými dětmi a být dobrým tátou.
O děti jsem se staral, starám a starat se chci dle svých možností. Stejně tak by se měla starat i matka. Jsem ochoten nést i veškeré náklady na vzdělání a rozvoj dětí, pokud na to matka nemá (pozn. redakce: Je zajímavé, že takto uvažuje většina otců…). Rád bych dětem dopřál něco víc, třeba vzdělání v zahraničí. Dal jim peníze napřímo. Nemůžu. Musím je dát matce.
Bohužel, zákon dovolí vzít mi majetek za neplacení závazků SJM a matku nechá bydlet zadarmo. Zákon umožní mě odsoudit a třeba i uvěznit za neplacení výživného. Zákon nařizuje dávat peníze matce za to, aby otec mohl být se svými dětmi, vlastně tím podporuje obchod s dětmi – plať výživné nebo tě zavřeme a sebereme řidičák. Tím, že zákon upřednostňuje ekonomicky slabšího, nařizuje vypořádání majetku financovaného z vyššího příjmu, dělá z žen de facto legální prostitutky. Stát dovolí svěřit děti do péče matky, která děti finančně sama nezabezpečí. S ohledem na dnešní dobu, kdy ženy již mnohdy vydělávají více než muži a muži se aktivně zapojují do péče o děti a domácnost, toto vnímám diskriminačně.
Nevím, jestli je můj příběh zajímavý, je jeden z mnoha. Spíš jsem chtěl poukázat na absurditu našeho výkladu práva a téměř neomezenou moc žen v roli matek.
J. H.